Země Původu: Anglie

Standart pod hlavičkou FCI vydán: 14. 12. 2000 pod číslem 345

Skupina FCI – 3. Skupina – Teriéři, sekce 2 – Nízkonozí teriéři

• Charakteristika: Aktivní, silný, hbitý a pracovní pes s odvážnou povahou a pružným tělem střední délky. Vhodný do rodiny s dětmi.

• Hlava: Lebka musí být plochá, středně široká, postupně se zužující k očím, přecházející v silný čenich s velmi silnými čelistmi. Stop musí být zřetelný, ale ne silně vyjádřený. Délka od nosu k stopu mírně kratší jako od stopu k temeni. Čenich je černý. Dobře vyvinuté silné čelisti s pevně napojenými pigmentovanými pysky a s nůžkovitým skusem, s pevnými zuby. Uši překlopené, nebo zavěšené, silné a velmi pohyblivé. Oči jsou malé a tmavé s bdělým výrazem. Nesmí být vypouklé. Oční víčka jsou dobře spojená. Okraje očních víček musí být černé.

• Tělo:  Krk je pevný a suchý, schopný dobře vyrovnávat postavení hlavy. Hrudník spíše hluboký než široký s dostatečnou vzdáleností od země. Spodní strana hrudníku se nachází, pokud jde o výšku, uprostřed mezi zemí a kohoutkem. Tělo je trochu delší než jeho výška, měřeno tak, že délka od kohoutku k nasazení ocasu je trochu delší, než vzdálenost od kohoutku k zemi. Hřbet je rovný. Žebra klenutá, hrudník se dá obejmout rukama – objem činí asi 40 až 43 cm. Bedra musí být krátká, pevná a svalnatá. Lopatky směřují šikmo a nejsou příliš osvalené. Hrudní končetiny jsou rovné od lopatek k prstům z pohledu zepředu i ze strany. Předhrudí je jasně patrné. Pánevní končetiny jsou silné a svalnaté, vzhledem k plecím dobře vyvážené. Při pohledu zezadu jsou rovnoběžné. Dobré zaúhlení kolen a nízko položená hlezna. Tlapky jsou malé, okrouhlé, pevné, se silnými nášlapnými polštářky. Prsty středně klenuté. Pohybuje se přímo, pravidelně, volně, čile. V klidu může ocas viset. Při pohybu musí stát vzpřímeně.

• Výška: Ideální je výška mezi 25 a 30 cm, s hmotností rovnající se 1 kg na 5 cm výšky v kohoutku. Pes o výšce 25 cm má tedy vážit 5 kg a pes o výšce 30 cm 6 kg.

• Srst a její barva: Srst může být hladká, drsná a hrubá. Musí být odolná proti povětrnostním vlivům. Bílá by měla převažovat nad černými, tříslovými, či hnědými skvrnami. Žádoucí je, aby byly omezeny na hlavu a kořen ocasu. Bílé musí být víc než 51%.

• Temperament: Odvážný a nebojácný, přátelský a sebevědomý.

(Přejato z knihy Jack Russell Teriér, EstherVerhoef-Verhallen)

HISTORIE 

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Na počátku 19. a 20. nešlo o jednotný typ plemene, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro ně byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Rád se s teriéry účastnil honů na lišku a odchoval spoustu štěňat, která měla podle jeho mínění požadované vlastnosti a pravý vzhled. Jím odchovaní jedinci končívali hlavně v rukou lovců a kvůli jejich vynikajícím pracovním schopnostem se jméno Johna Russella brzy stalo mezi lovci v Anglii pojmem.
 
Tu a tam se pro chov používali i vhodní krátkonozí teriéři. Krátkonohá štěňata s požadovanými loveckými schopnostmi se dostávala k lovcům, kteří zjistili, že krátké nohy mají své výhody i nevýhody ( psíci jen s obtížemi stačili honícím psům ). Bylo třeba tedy vzít je na koně a použít je, až se liška schová do nory. Krátkonozí teriéři, jejichž pracovní schopnosti se zpochybňovaly, se prodávali nelovcům. Mnoho z nich se dostalo k sedlákům a k chovatelům koní, kteří si jich vážili, protože jim psíci pomáhali chránit stáje a dvory před škodnou. Ani jejich schopnosti v roli společenských psů nezůstaly bez povšimnutí.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné. Historie moderního a standardního typu JRT se však začala odehrávat ne v rodné Anglii, ale v daleké Austrálii. Dnes už nikdo neví kdy a jak se do Austrálie JRT dostal. V roce 1960 se začíná skupina chovatelů zajímat o chov čistokrevného a evidovaného JRT. V roce 1972 byl založen JRT Club of Austrália, který vznikl zásluhou několika chovatelů a začal se naplňovat prvotní záměr založit klub tohoto plemene se stanovením hlavních cílů a to vzhledu, charakteru a barevnosti. Byl vypracován první návrh plemenného Standardu.V roce 1981 se V.CA a K.C.C na svém Consillu rozhoduje o oficiálním vzniku čistokrevného plemene Jack Russell Terrier a tvoří definitivní standard. V roce 1986, tedy pět let po oficiálním konstatování, se registruje u K.C.C. čistokrevné plemeno Jack Russell Terrier a ANKC konstatuje, že je cíl splněn. V roce 1989 se začíná boj o uznání plemene, který trvá jedenáct let. Dnes je Jack Russell teriér uznán FCI a jeho standard je vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

(Přejato z knihy Jack Russell Terrier, Esther Verhoef-Verhallen)